Již dlouho platí, že pokud dítě zlobí, mělo by být potrestáno. To platí i ve škole. A jedním z nejobvyklejších trestů bylo nechat zlobivce po škole. Zde zůstalo buď jedno dítě, nebo někdy i celá třída, ve škole i po skončení vyučování. Buď jen seděli, nebo psali nějaký trest, například počítali příklady z matiky. Byl to poměrně oblíbený způsob trestu, avšak dnes se od něj ustupuje. Je pak otázkou, zda byl skutečně tak efektivní, jak mnozí učitelé věřili.
V první řadě bychom se měli ptát, co poškola vlastně dítěti dala. Jistě, připravila jej o část volného času, a dalo by se říci, že si v některých případech procvičili látku, je však otázkou, zda skutečně mělo toto nějaký výchovný efekt. Stačí se jen zamyslet: skutečně jsme se poškoly tak báli, že jsme se kvůli tomu vyhnuli nějakému chování, nebo to pro nás bylo jen něco nepříjemného, co se dalo zvládnout?
Také nesmíme zapomínat, že to bylo před nástupem mobilních telefonů. Děti tak neměly žádnou šanci dát například rodičům vědět, že přijdou domů později. Pokud byl jeden z rodičů doma, případně měl pro dítě nějaké plány, tak se jich musel v podstatě kvůli škole vzdát, nehledě na to, že mohl mít i strach, co s jeho dítětem je, že se nevrací.
Další poměrně důležitou skupinou jsou dojíždějící žáci, kteří domů jezdí hromadnou dopravou, tedy autobusem nebo vlakem. Pokud bydlí v malých vesnicích, kam tyto příliš často nezajíždí, mohli snadno zmeškat autobus či vlak domů a zpozdit se tak o několik hodin. Důsledek zde tedy byl mnohem horší než u dítěte, které domů dochází po svých.
Ukázalo se, že tento typ trestu nemá až takový vliv na chování žáků, jak bychom si mohli myslet. Navíc zatěžuje nejen dítě, ale také učitele, který tam musí s dětmi zůstat také. Jistě, může čas využít k vypracování písemek, ale i tak zde nikdo z nich nechce zůstat déle, než musí. I proto tento typ potrestání postupně vymizel.